BISKUPSKÝ CHLAPECKÝ SEMINÁŘ
(1857 - 1859)
První samostatnou stavební realizací J. Arnolda v Brně byla stavba Biskupského chlapeckého semináře na ulici Veveří. Byl vybudován pro potřeby brněnské diecéze v letech 1857-59, tedy 6 let po příchodu Arnolda do Brna, a je jedním z příkladů městské palácové stavby. Symetrické průčelí je dlouhé celých 55m a je cenným dokladem arkádového stylu, tzv. rundbogenstil, který se do našich zemí dostal z Mnichova. Koneckonců, samotný Arnold, původem z Německa, patřil k jeho hlavním představitelům a zastáncům. Značnou část svých svých staveb navrhoval v tomto stylu. Rundbogenstil vychází z románského slohu a renesanční toskánské architektury. Spočívá v harmonickém opakování obloukového motivu v horizontálních liniích, například ve štukové výzdobě či ve tvaru sdružených oken. K budově patřila také rozlehlá zahrada nabízející klid v centru města. Po válce dlouhá léta sloužila jako škola pro nevidomé, avšak po revoluci byla vrácena původnímu majiteli, brněnskému biskupství. Od roku 1958 je stavba památkově chráněná a v současnosti se zde opět nachází církevní studentský domov.
TECHNICKÉ UČILIŠTĚ
(1858 – 1860)
Stavba na Komenského náměstí se sochou Masaryka dnes slouží Masarykově univerzitě, dříve však sloužila polytechnice. Autorem stavby byl architekt Ignaz Latzel, ale stavbu prováděl Josef Arnold. Jak si lze povšimnout, Arnoldovi město svěřovalo velmi prestižní stavby v samotném městském centru. Symetrická neorenesanční fasáda vynikala i bohatou sochařskou výzdobou, zvláště ve velkorysém vstupním vestibulu. Vídeňský profesor Josef Cesar vytvořil kamenné sochy znázorňující Chemii, Fyziku, Matematiku a Mechaniku, které Latzel umístil mezi rozměrné pilíře. Vídeňský sochař Franz Schwarz pak vytvořil kartuš se zemským znakem, který hlídají dvě chiméry a dvě alegorické sochy Vědy a Průmyslu. Sousoší je umístěno nad hlavním průčelím nad korunní římsou. Budova byla ve svojí době velmi pozitivně příjmána a opěvována jako chrám technických věd či pomník soudobého vkusu a stavebního umění.
KAUNITZŮV PALÁC
(1871 - 1872)
Kaunitzův palác neboli palác ALbrechta von Kaunitze, dnes rektorát MU, je jednou ze staveb, kterou navrhl Josef Arnold v letech 1871-72. Původně se jednalo o nájemní dům s menšími i luxusními byty, které byly v oblasti nově vznikající okružní třídy velmi žádané. Součástí byly také obchody a kavárna v přízemí. J. Arnold stavbu navrhl v intencích pozdní italské renesance, což dokládá symetrické řešení fasády, výrazná bosáž a dekorativní štuková výzdoba, která se nachází především pod korunní římsou s balustrádou. Dědic nemovitosti, Václav Kounic, věnoval roku 1908 budovu Spolku Kounicových kolejí českých vysokých škol v Brně jako ubytování pro studenty české techniky. Až v 90. letech se adaptovala pro potřeby rektorátu Masarykovy univerzity.
ZEMSKÝ ÚSTAV CHOROMYSLNÝCH
(1856 - 1863)
Zemský ústav Choromyslných byl první samostatný areál na Moravě určený pro choromyslné. Ideálem bylo vytvořit moderní psychiatrické pracoviště, avšak prvotní zpracování projektu připomínalo spíše věznici. Na architektonickém návrhu spolupracovali Joseph Seifert ze zemského úřadu a Ludwig von Zettl s vídeňského ministersva vnitra. Josef Arnold jako stavitel začal stavební práce roku 1861. Klasicistní stavba vyrostla za městem v podstatě na zelené louce a k velkorysému komplexu s 336 lůžky připadala i rozlehlá parková zahrada. Tu upravil liechtensteinský zahradník Anton Schebanek, který se podílel na úpravě parku Lužánky. Na sochařské výzdobě a kamenických pracích se podíle Adolf Loos st. Za zmínku stojí především výzdoba přilehlé kaple v duchu starokřesťanské baziliky a také její pyramidální věž.
GYMNÁZIUM, DNES BUDOVA JAMU
(1860 – 1862)
Na Komenského náměstí v Brně Josef Arnold prováděl stavbu několika budov. Jednalo se o polytechniku (dnešní Masarykova univerzit) a protější stavbu na níž dnes hledí socha T. G. Masaryka. Stavba byla původně navržena pro účely Gymnázia, které absolvovalo mnoho významných osobností. Chodil sem právě i Tomáš G. Masaryk, dále Adolf Loos či Alfons Mucha. Jednalo se o třetí velkou školskou budovu v centru města, která začala vznikat v roce 1860 podle návrhu architektů Eduarda van der Nülla a Augusta Sicarda (1812 – 1868). Hlavní křídla stvaby jsou z hlediska dekoru pojata celkem skromně, nicméně vstupní středová část je silně inspirována řeckou architekturou. Svědčí o tom čtyři sochy – karyatidy, které znázorňují Historii, Matematiku, Filozofii a Gramatiku. Sochařem byl pravděpodobně Josef Břenek a na ostatní štukové a kamenné výzdobě pracoval Adolf Loos st. Dnes budova slouží Janáčkově akademii můzických umění a sídlí zde její hudební fakulta.
KAISEROVA VILA
(1860)
Nejstarší ze série původních vil na jižním svahu nad parkem Lužánky navrhnul a postavil Josef Arnold v roce 1860. Postupně tím začala vznikat vůbec první vilová kolonie v Brně, která poskytovala bohatým měšťanům s trvalým bydlištěm v centru města komfort přepychového sezónního sídla takřka za jeho hranicemi. Ne náhodou došlo k jejímu umístění na kopci, nazývaném Belvedere, tedy „Krásná vyhlídka“. Vyvýšená poloha přinášela skutečně atraktivní výhled na nejrozsáhlejší veřejný park i vzdálenější městské panorama. Josef Arnold vily rozmístil podle urbanistického konceptu Heinricha Ferstela, návrhy jednotlivých vil jsou ale jeho vlastní. Vilu Karla Kaisera posadil na rozdíl od ostatních až na vrchol svahu a je přístupná z dnešní ulice Černopolní. Tím naplno využil potenciálu výhledu zaměřeného do zeleně zahrady a na městské centrum, podobně jako to o 70 let později učinil Ludwig Mies van der Rohe v případě nedaleké vily Tugendhat.
Po Karlu Kaiserovi byli dalšími majiteli domu Josef Krinninger (od roku 1874) a Josefina Krinningerová (od roku 1890). Přestavby do dnešní podoby se vila dočkala zřejmě mezi lety 1897–1898, když byla v majetku stavitele Josefa Jelineka ml.; došlo k celkovému rozšíření a přístavbám terasy orientované do zahrady a zejména asymetricky umístěné věže schodiště. Později vilu vlastnila rodina Weiglových (od roku 1903). Od roku 1946 přešla pod národní správu. V 90. letech v ní provedla úpravy architektka Ludmila Kramolišová. V současnosti je budova soukromým majetkem a je pronajímána jako sídlo firem.
GISKROVA VILA
(1862)
V těsném sousedství Arnoldovy vily stojí vila advokáta, brněnského starosty a politika Karla Giskry, která byla v řešení analogická s Kasierovou vilou. V přízemí se nacházel velký sál s tříramenným schodištěm a postranními velkorysými místnostmi, horní patro pak bylo řešeno stejně.
Již v roce 1870 se nemovitost stala majetkem rodiny Steinbrecherovy, pro kterou Josef Arnold navrhl také skleník. Od roku 1918 ji vlastnili Samuel a Hermine Beranovi, kteří si dali pod vilou postavit v letech 1919-1920 dřevěný zahradní domek. Dispozičně moderně řešená stavba z tradičního materiálu byla první brněnskou realizací jednoho z významných protagonistů meziválečné éry brněnské architektury Ernsta Wiesnera.
Po 2. světové válce se celý objekt stal majetkem státu a roku 1960 jej získala Československá akademie věd, která přestavbou těžce zchátralého konfiskátu vybudovala v někdejší Giskrově vile jednu ze svých institucí. Od roku 1993 v Giskrově vile sídlí Ústav geoniky Akademie věd České republiky (v roce 2008 prošla stavba komplexní modernizací). Wiesnerův zahradní domek (obnoven v roce 2003) slouží jako knihovna a studovna této vědecké instituce.
VILA ADVOKÁTŮ FRANZE A JOSEFA ADAMČÍKOVÝCH
(1863)
Byla téměř identická s Giskrovou vilou, jen měla verandu krytou dřevěným loubím v romantizujícím dekoru. V roce 1883 ji koupili manželé Franz a Marie Chleborádovi. Jejich jméno je spojeno především s vilou na Kounicově ulici, která proslula jako varhanická škola, jejímž ředitelem byl Leoš Janáček. Od roku 1899 vlastnil vilu stavitel František Alois Dvořák, který v blízkém okolí na přelomu 19. a 20. století navrhl a realizoval řadu staveb. Zřejmě ještě před druhou světovou válkou byla vila zbořena.