Prudký nástup podzimního počasí i s pravidelnějšími srážkami nám připomíná, jak si máme vážit toho, když můžeme trávit čas krytí pod střechou a navíc v suchu. Ani u technologicky přelomové vily Tugendhat však tato základní vlastnost každé stavby nebyla samozřejmostí.
Již od začátku poslední památkové obnovy vily Tugendhat bylo cílem nahradit střešní izolaci i izolaci teras novou moderní technologií. Střecha měla totiž hned po dostavbě domu v roce 1930 technické problémy. Ty podrobně popsal v roce 1969 architektovi Františku Kalivodovi prof. Ing. Dr. Otakar Kallauner, profesor chemické technologie na brněnské české technice a později rektor této vysoké školy.
„Bylo to někdy kolem roku 1931 na Boží tělo (období mezi 21. květnem a 24. červnem), kdy pro mne stavitel Eisler přijel autem s prosbou, abych s ním ihned jel do vily Tugendhatovy, kde stojí voda na ploché střeše do značné výšky po noční průtrži mračen. (…) Domovník mně sdělil, že svod, který vedl ze střechy do kanalizace, je ucpaný, a proto že na střeše voda stojí. Pracně jsme tedy ucpávku odstranili, takže bylo možno vodu odstranit. Na můj dotaz na stavitele Eislera řízený, jak je střecha provedena, bylo mně sděleno následovné: podle plánu na betonovou konstrukci položena asfaltová lepenka jako izolace, na tuto škvárový beton (teplotně isolační), na tento velké betonové plotny s mezivrstvami, které vyplněny zemí, do této naseta tráva. Mezivrstvy byly asi 5 cm široké. Ihned po tomto sdělení jsem přišel na to, že zde jde o velkou závadu. Ona při deštích procházela voda mezivrstvami mezi deskami betonovými do škvárového betonu a z tohoto vyluhovala vápno. Vzniklá vápenná voda přecházela do odpadní trouby, zde nastávala karbonace vzduchem bohatým na kanálový kysličník uhličitý, což se dělo potud, až vylučovaný uhličitan vápenatý odpad ucpal. Stavitel Eisler dal horní betonové desky odstranit, podobně zem s travičkou, na můj návrh dal škvárový beton řádně proschnout, pak se na tento položila vodotěsná isolace z asfaltové lepenky, pak teprve přišly desky s meziprostory s travičkou. Vodotěsná isolace měla zabránit, aby voda nevnikala do škvárového betonu, nýbrž aby po vodotěsné isolaci byla sváděna do sběrače a z tohoto do odpadu, který se nemohl ucpat, jelikož voda byla prosta vápna. (…) Později jsem zvěděl, že to stálo přes 150 000 předválečných korun. Ze zmíněného vyplývá závěr, že i u významných architektů je záhodno dáti plány řádně překontrolovat, aby nedošlo k nějakým technickým závadám. Někdy se závada přehlédne, jindy není i u významných architektů dostatečných stavebních zkušeností.“
Dle vzpomínek Grety Tugendhatové navíc do objektu zatékalo také z důvodu použití nevhodných kovů v přímém styku, což vyvolávalo korozi:
„Podobně nám předpovídali, že plochá střecha se pro brněnské podnebí vůbec nehodí. Vskutku to byla jediná věc, s níž jsme na začátku měli potíže, ale jenom proto, že se ve vzájemném sousedství použilo mědi a olova vedle sebe. Elektrický proud, který tím vznikal, zapříčinil špatné těsnění. Jakmile se tato závada odstranila, byla střecha zcela v pořádku.“
Také na vilu Tugendhat by se tedy dal aplikovat známý dobový bonmot, že existují pouze dva druhy plochých střech, a sice ty, které tečou, a ty, do kterých zatékat teprve bude. Traduje se také, že se během přednášky Purismus a architektura konané v roce 1925 v Brně dotázal Jaroslav Syřiště pozvaného Le Corbusiera, zda mu do plochých střech taktéž zatéká. Propagátor moderní architektury, včetně plochých a ideálně zelených střech, odvětil, že ano, a bez většího zaujetí pokračoval ve výkladu dále.
V roce 1964 a po celá sedmdesátá léta byly realizovány další opravy izolačního pláště střechy, které nikdy neměly dlouhou životnost. Špatná technologie skladby střechy však zapříčinila další stavebnětechnické problémy (na lepenku byly uloženy betonové desky a dlaždice cca 70 x 70 cm z betonové mazaniny se spárami zalitými asfaltem, v nichž časem zakořenily traviny). Opravu provedly Pozemní stavby Brno.
Při památkové obnově mezi lety 2010–2012 se tedy přistoupilo k současné technologii (pěnosklo lepené do horkého asfaltu), která zabránila dalším průsakům vody do objektu.
Snížením nepůvodní betonové atiky v průběhu památkové obnovy byla navíc navrácena původní výšková silueta domu. Ze střešního světlíku nad koupelnou v rodičovské sekci (3. NP) byla odstraněna plechová krytina a degradované dřevěné bednění, restaurátoři opatřili ocelovou konstrukci světlíku antikorozním nátěrem.
Příprava na pokládku nové střešní izolace v průběhu památkové obnovy, Foto: David Židlický (říjen 2010)
Snížení betonové atiky do původní výškové úrovně v průběhu památkové obnovy, Foto: David Židlický (červen 2011)
Snížená betonová atika střechy a restaurovaný střešní světlík koupelny rodičů v průběhu památkové obnovy, Foto: David Židlický (srpen 2011)
Fotogalerie
