Na brněnské vlně

Na brněnské vlně

Sto let rozhlasového vysílání z Brna

 

Přijměte pozvání na malou procházku brněnským rozhlasem. Institucí, která pojí historii, současnost i budoucnost, odráží tradice Moravy, její kulturní i společenský život.

A také aspoň za některými lidmi, kteří za tím vším stáli, stojí a budou stát, protože svůj život upsali fenoménu zvanému rozhlas.

 

Fotografie:

1. Výstava soudobé kultury, veřejný poslech rozhlasového programu před rozhlasovým pavilonem, 1928; Archiv Českého rozhlasu

 

Londýn, Praha, Brno!

Roku 1922 odstartovalo vysílání BBC v Londýně, roku 1923 Radiojournal Praha a v roce 1924 začalo pravidelné rozhlasové vysílání z Brna. V Americe sice v té době už také rádio znali, ale přesto se Morava přiřadila k prvním místům s pravidelným rozhlasovým vysíláním na světě.

Už na začátku roku 1922 zkušební vysílání z Brna slyšeli i v Itálii a v Dánsku. Podle všeho to byly lidové písně znějící z gramofonu přímo v budově vysílače. První „hlas v éteru“ patřil Antonu Máčelovi, správci vysílače. Ale skutečným „rozhlasákem“ se stal až Jan Čermák. Muž s typickým knírem vybral své kolegy a následovníky.

Šlo to rychle: v květnu 1924 zkušební pravidelné vysílání, v červenci pravidelné burzovní zpravodajství a 1. září 1924 pravidelné vysílání z „radioatelieru“ ve věžičce na rohu budovy Zemského domu, dnes krajského úřadu.

Vysílalo se řádově v hodinách týdně, teprve postupně se program zahušťoval úměrně s tím, jak přibývalo přijímačů. Konečně i první rozhlasoví tvůrci měli souběžně běžná zaměstnání.

Na Moravě se rodily celé rozhlasové žánry, které inspirovaly tvůrce po celém světě. K tomu ale nestačilo studio na střeše, které trápily stísněné podmínky i rozmary počasí. I tak sice zažilo třeba první rozhlasové hry v podobě čtení z textů, hlavní rozvoj však začal až v roce 1925 po přestěhování do areálu dnešního Městského divadla Brno a potom po roce 1929 ve Stadionu v Kounicově ulici či v nedalekém Husově sboru.

Z Brna zněl už za první republiky ranní tělocvik, přenosy sportu (včetně fotbalu či závodů na Masarykově okruhu) nebo nedělní přenosy bohoslužeb. Typickou součástí brněnského programu byl folklor či humor. O ten se už od roku 1925 staral svými „plkačkami“ stréček Křópal z Břochovan, a to v podání herce a zpěváka Valentina Šindlera.

Vzdělávací program obsáhl už od začátku skoro všechny obory. Včetně výuky esperanta, francouzštiny nebo morseovky. Zněly přímé přenosy z brněnského Národního divadla i z divadla na výstavišti. Nezůstalo jen u kultury, k roku 1926 se datují i první sportovní přenosy.

V květnu 1930 vysílalo Brno první skutečnou reportáž – procházku Neumarkovou textilní továrnou s názvem Od ovčí vlny k vlněné látce. Brněnská rozhlasová škola, tedy skupina tvořící nové formáty včetně dokumentů (Dalibor Chalupa, Josef Bezdíček a František Kožík) se zapsala i do učebnic.

A nezapomeňme na hudbu. Skladatel Leoš Janáček na sklonku svého života mohl poslouchat tvorbu brněnského rozhlasu. A měl co. Zástupci Brněnské konzervatoře, Brněnské kvarteto i jednotliví hudebníci před mikrofonem vystupovali už od začátku. Brněnský rozhlasový orchestr pod taktovkou Břetislava Bakaly vznikl téměř současně s rozhlasem.

Zásluhou Jana Janoty se k hudbě přidaly i přenosy z divadel a profesor Vladimír Helfert přibližoval hudbu napříč světem. Rozhlasový notový archiv už tehdy zahrnul desetitisíce položek.

 

Fotografie

2. Jan Čermák, první správce brněnské rozhlasové pobočky; Moravské zemské muzeum – historické oddělení
3. Hlasatel Jan Liška. Brno bylo jedinou stanicí, kde „Liška dával dobrou noc“; Archiv Českého rozhlasu
4. Esperantská besídka, na snímku Antonín Fiala, Karel Höger, Vladimír Leraus, Zdena Švabíková, Jiří Vítězslav Šamla, František Šlégr a Antonín Slavík, 2. 9. 1935; Archiv Českého rozhlasu
5. První stálí hudebníci brněnského rozhlasu, na snímku Břetislav Bakala, Jindřich Polášek, Jan Janota, Josef Křenek, Hynek Wolf; Archiv Českého rozhlasu
6. Rodina Křópalova, reprezentovaná Valentinem Šindlerem, Ludmilou Janulíkovou a Václavem Šindlerem; Archiv Českého rozhlasu

 

Oldřich Nový (1899–1983)

Jedním z praotců vysílání z Brna se stal herec a režisér v době, kdy působil v Brně. Členem brněnského divadla byl v letech 1919 až 1935 mimo jiné i jako šéf operety.

Díky využití gramodesek byl autorem prvních rozhlasových písničkových pořadů. Propojoval tak světy divadla a hudby. Byl rovněž jedním z aktérů vysílání rozhlasu z Výstavy soudobé kultury na brněnském výstavišti.

Ještě po letech vzpomínal i na svá první vysílání ze střechy Zemského domu. „Tam někde běhá mé mládí“, ukazoval do výše.

 

Karel Höger (1909–1977)

Rodák z tehdy samostatného Králova Pole patřil k výrazným tuzemským hercům ještě dávno předtím, než nastoupil do pražského Národního divadla. V Brně působil do svých 31 let a s rozhlasem ho svedlo dohromady mimo jiné přátelství s Františkem Kožíkem.

Jeho hlas zní z řady nahrávek her a dalších pořadů. Můžeme litovat, že chybí ty z první republiky, kdy neexistoval efektivní způsob nahrávek. Karel Höger se totiž podílel například na esperantském vysílání, které pravidelně několik hodin v měsíci znělo z Brna do světa. Spolu s dalšími umělci v brněnském rozhlase vytvořil uměleckou skupinu TRAKT (Teatro- kaj Radioaktoroj), která esperanto učila a propagovala. Jejími členy byl i Kožík a jeho manželka Zdeňka Švabíková-Kožíková, ale i Vladimír Leraus, Josef Bezdíček, František Šlégr, Jarmila Kurandová a další.

 

Dalibor Chalupa (1900–1983)

Rodák z Letovic byl vpravdě všeuměl. Psal, skládal, uváděl. Je spoluzakladatelem časopisu Host, byl propagátorem esperanta, které patřilo k mimořádným rozhlasovým počinům.

Jeho zásluhou vznikly první velké rozhlasové rozhovory (mj. s Alfonsem Muchou) a jeho pořad Na tom našem dvoře čili Dvorní pěvci z roku 1930 bývá označován za první české rozhlasové pásmo.

Když se Chalupa v roce 1932 stal kmenovým rozhlasovým režisérem, vytvořili společně s Františkem Kožíkem a Josefem Bezdíčkem slavnou brněnskou rozhlasovou školu s rozsáhlou tvorbou. Po druhé světové válce spojil život s pražským rozhlasem.

 

František Kožík (1909–1997)

Spisovatel, dramatik autor her, textař – další z mimořádných talentů, které stály na začátku vysílání z Brna. Také on patřil v brněnském vysílání k nadšeným esperantistům, kteří se zasloužili o prvorepublikové vysílání v tomto jazyce.

Významným počinem ve vývoji rozhlasové hry i režie se stalo uvedení hry Františka Kožíka Cristobal Colón 12. dubna 1934. Tento rozhlasový epos využíval prózy, verše, hudby, sborové recitace a reportáže.

Než přešel do Prahy, propojil brněnské působení i s pravidelnými návštěvami v domově Dagmar, přispěl tak k popularitě sbírek pod Stromy republiky, založených v roce 1924 v Brně Rudolfem Těsnohlídkem.

 

Břetislav Bakala (1897–1958)

Hudebník, dirigent, ale i skladatel, sbormistr a klavírista. Žák Leoše Janáčka. Už v roce 1926 se stal dirigentem rozhlasového symfonického orchestru, z něhož se později stala Filharmonie Brno.

Založil i tradici symfonických koncertů rozhlasového orchestru, stál u zrodu brněnské rozhlasové sbírky notových materiálů.

I díky němu v Brně vznikly nahrávky řady osobností, mimo jiné tu mnohokrát vystoupila Soňa Červená.

 

Fotografie

7. Ensemble radiokabaretu před mikrofonem, druhý zleva Oldřich Nový, 20.‒30. léta 20. století; Moravské zemské muzeum – historické oddělení
8. Karel Höger při rozhlasové četbě, 1940; Archiv Českého rozhlasu
9. František Kožík navštěvoval každý rok vždy o Štědrém dni dětský domov Dagmar, na fotografii s Naděnkou, dcerou četnického strážmistra, který padl při konání své povinnosti, 20.‒30. léta 20. století; Archiv Českého rozhlasu
10. Pracovní porada, na snímku Dr. Karel Vetterl, Ing. Antonín Slavík, Dalibor Chalupa, Dr. František Kožík a Břetislav Bakala, 20.‒30. léta 20. století; Archiv Českého rozhlasu
11. Vysílání ze dna Macochy, na snímku Ing. Ondroušek, Ing. Brandstätter, Dalibor Chalupa (s mikrofonem) a p. Válka, 1936; Archiv Českého rozhlasu

 

 

Rozhlas v těžkých letech

Druhá světová válka znamenala nejen pro brněnský rozhlas ránu. Němčina na jeho vlnách zněla pochopitelně i za první republiky, protože na jihu Moravy žila výrazná německá menšina. Válka role obrátila. A zavedla přísnou cenzuru.

Řadě rozhlasáků se boj za svobodu stal osudovým. Za všechny připomeňme jednoho: Antonína Slavíka. Jeho osud jako by odrážel válečnou rozhlasovou historii.

Symbolickým zůstává odvysílání Šrámkova Stříbrného větru 22. května 1939 jako poslední záchvěv vzdoru. Pak už jen to, co cenzura povolila vysílat. Po průchodu fronty zbyla rozbitá studia, ale také odhodlání začít vysílat znovu.

Poválečné období je spojeno s nadechnutím. V roce 1946 stál brněnský rozhlas u zrodu strážnických lidových slavností a festivalů, o rok později začal vysílat reportáže z cest Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda. Na předválečné kabarety navazuje dvojice Vladimír Konupka a Karel Kosina.

Hudební redakce navázala na avantgardu třicátých let. Z vysílání zněla symfonická, vokální, komorní a operní hudba. Symfonický rozhlasový orchestr se stal v roce 1956 základem brněnské filharmonie, ale už měl uvnitř studia své nástupce. Reformou Malého rozhlasového orchestru v roce 1951 vznikl Brněnský estrádní rozhlasový orchestr (BERO). Ten se roku 1963 rozdělil na Velký smyčcový orchestr Čs. rozhlasu s dirigenty Milošem Machkem a Jiřím Hudcem – a na taneční orchestr Studio Brno s Erikem Knirschem.

Zapomenout nesmíme ani na legendární Orchestr Gustava Broma (jeho jméno nese i cena, kterou v oblasti jazzu brněnský rozhlas uděluje). A na pořady dechové hudby. Ty připravoval Ladislav Kozderka (jeho dcera Laďka měla ostatně také rozhlasovou premiéru v Brně) a od roku 1974 Josef Růžička.

A naplno se rozvíjí i sportovní tradice rozhlasu, od roku 1952 spojená se jménem Lva Vašíčka, neopakovatelně zaznamenávajícího třeba Velké ceny silničních motocyklů.

Roku 1953 do brněnského rozhlasu na deset let přichází básník Jan Skácel, aby o tři roky později v čele literárně-dramatické redakce vystřídal dalšího velikána, Oldřicha Mikuláška. Zatímco režim pronásleduje své odpůrce, v brněnském rozhlase se schází autorská skupina. Olga Zezulová, Karel Tachovský, Vlastimil Pantůček, Vladimír Fux a řada dalších, včetně Antonína Přidala.

V roce 1953 se z Brna začal vysílat pořad lidových písní Na pěknú notečku. Folklor brněnští tvůrci mapovali napříč Moravou. Kdo ve folkloru něco znamenal a znamená, setkal se s brněnským rozhlasem. Jako zaměstnanec, účinkující, spolupracovník vysílání nebo Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN), který vznikl v roce 1952 v čele s Jaroslavem Juráškem. Za všechny třeba Dušan a Luboš Holí, Božena Šebetovská, Jožka Severin, Jarmila Šuláková a mnoho dalších.

Dlouholetý umělecký vedoucí BROLNu Bohumil Smejkal inspiroval ke spolupráci i řadu skladatelů včetně Josefa Berga a Miloše Štědroně. S nejen moravským folklorem a jeho mapováním v rozhlase se pojí i další jméno – Jaromír Nečas.

 

Fotografie

12. Lev Vašíček, Velká cena Československa, rok 1962; Sbírky MuMB
13. BERO - Brněnský estrádní rozhlasový orchestr, 50. léta 20. století; Archiv Českého rozhlasu
14. Natáčení dramatizace Pohádka máje, na snímku Olga Zezulová (režisérka) a Blažena Holišová, 1958; Archiv Českého rozhlasu
15. Orchestr Gustava Broma, 50. léta 20. století; Sbírky MuMB
16. Jan Skácel; Sbírky MuMB

 

Antonín Slavík (1893–1942)

Vystudovaný vojenský radiotelegrafista nastoupil do brněnského rozhlasu v roce 1925 a v roce 1928 se stal jeho ředitelem.

Pochopil zásady rádia, mimo jiné v tom, že rozhlasové hry nejsou jen pouhým přečtením her divadelních, k čemuž mu pomohlo i (nedokončené) studium filozofie. Zvládl sedm jazyků, byl Sokolem, aktivním radioamatérem.

Po okupaci v březnu 1939 se stal součástí protinacistického odboje. Jako člen Obrany národa byl zatčen a vězněn postupně v Brně i v Německu, kde ho v roce 1942 popravili.

 

Jiří Štuchal (1912–1979)

Dnešním jazykem bavič, který současně působil v kabaretech i v cirkuse, byl konferenciér i lidový vypravěč. Mezi rozhlasovými tvůrci patřil v 50. a 60. letech k nejpopulárnějším.

Do brněnského rozhlasu nastoupil v roce 1944, ale už před válkou pro něj pracoval externě, jeho kabaret S úsměvem pod knírem letíme vesmírem byl ironií na dění v Německu. Po nástupu byl nejdříve zpravodajem, pak referentem a konferenciérem zábavných pořadů. V roce 1953 přešel do Prahy, do Brna se však vracel.

Bývá označovaný za jednoho z králů rozhlasového humoru, jeho anekdoty tvořily celé kaskády. Popularitě se těšil jeho zábavní a informativní pořad pro motoristy Šťastnou cestu.

 

Jaromír Nečas (1922–2015)

Přední znalec folkloru, ale také hudebník nastoupil do brněnského rozhlasu v roce 1952. Působil v mnoha oblastech, mimo jiné i ve vzdělávání, v několika souborech, jako člen rady strážnického festivalu.

Stál u vzestupu sourozenců Ulrychových, Jiřího Pavlici a dalších muzikantů.

Zemřel ve věku 93 let, ale do poslední chvíle zůstával aktivní. Jeho jméno nese od roku 2024 přehlídka Barevný zpívající svět Jaromíra Nečase.

 

Antonín Přidal (1935–2017)

Překladatel, dramatik, básník a publicista spolupracoval už v době vysokoškolských studií s tehdejší literárně-dramatickou skupinou.

Do rozhlasu nastoupil v roce 1960 a přinesl novinky. Například do pořadu Na shledanou v sobotu vytvořil postavu „rozhlasového maňáska“, pojmenovaného Pan Hlava. Pomohl uvádět rozhlasové hry, přičemž Královská sonáta, na níž se podílel, se dočkala uvedení s více než dvacetiletým odstupem v roce 1990. V roce 1970 musel totiž z rozhlasu odejít.

Po návratu ke spolupráci s rozhlasem po roce 1989 se podílel například na uvedení adaptace vlastního překladu knihy Pan Kaplan má stále třídu rád, do nějž zapojil M. Donutila, L. Lakomého a další. A mimořádná je i jeho spolupráce na uvedení děl M. Kundery.

 

Fotografie

17. Ing. Antonín Slavík, první ředitel brněnského studia, jmenován v r. 1928; Archiv Českého rozhlasu
18. Jiří Štuchal; Archiv Českého rozhlasu
19. Jaromír Nečas; Archiv Českého rozhlasu
20. Antonín Přidal - z natáčení oblíbeného pořadu „Na shledanou v sobotu“, 1965; Archiv Českého rozhlasu

 

 

Potomci rozhlasu: divadlo i elektroakustická hudba

Od 50. let, krátce po zrušení historických zemí, se změnil systém vysílání. Brno začalo pomáhat plnit tehdejší celostátní okruhy, od nichž se jen v určených časech odpojovala krajská studia. A tak v Brně vznikají třeba podíly na pořadech Ze světa vědy a techniky, Pionýrská jitřenka a mnoho dalších.

Do rozhlasu nastupuje mimo jiné Přemysl Matula, který stojí u řady výjimečných projektů. Jedním z nich je pořad Srdce Petra Bělousova, jeden z nejslavnějších dokumentů v historii Československého rozhlasu jako takového. Nevznikal venku, ale přímo na operačním sále při operaci srdce. Rozhlas zaznamenal historicky devátou operaci srdce v tuzemsku, operatérem byl dnes už legendární brněnský profesor Jan Navrátil. A posluchači mohli autenticky slyšet i zvuky operovaného srdce.

Pokud k „dětem“ brněnského rozhlasu patří ve 40. letech strážnický festival a v 50. letech brněnská filharmonie, v 60. letech je to další legenda: Satirické divadlo Večerní Brno. Členové literární redakce brněnského rozhlasu se už v roce 1959 podíleli na pásmu Večerní Brno, které dráhu divadla odstartovalo.

S rokem 1961 je spojena jedna „celostátní“ postava, kterou zná každý – Rozhlasový Hajaja. Poprvé promluvil ústy Vlastimila Brodského 2. ledna 1961 a od začátku se na vzniku pohádek podíleli i pracovníci brněnského rozhlasu.

Brněnská rozhlasová tvorba stále patří hudbě – po několik let tu po vyčlenění z Brněnského estrádního rozhlasového orchestru (BERO) fungují Velký smyčcový orchestr Čs. rozhlasu a Taneční orchestr Studio Brno. Ale hlavně – vzniká Brněnské elektronické studio, využívající při tvorbě pořadů elektroakustické hudby. Ne nadarmo, s rokem 1965 se pojí začátek zkušebního stereofonního vysílání. A také soutěž Prix Musical de Radio Brno (1967 až 1998).

V roce 1966 startuje nedělní hodinový pořad Potulky knihami a hudbou pod garancí Antonína Přidala. Pokračovala i tradice čtení na pokračování. Od listopadu 1966 nastoupil pořad Brněnské kolo, který dostal i televizní podobu.

Jenže přichází rok 1968 a příchod vojsk Varšavské smlouvy. Rozhlas má v Brně výhodu několika budov i studií v divadlech či na sportovištích, například literární redakce se scházela v Barvičově knihkupectví, vedení pak v sídle Červeného kříže. I brněnský rozhlas ale musel umlknout a nastala doba, kdy mnozí jeho zaměstnanci museli odejít.

 

Fotografie

21. Reportáž Srdce Petra Bělousova přenášená Přemyslem Matulou přímo z operačního sálu, 1957; Archiv Českého rozhlasu
22. Antonín Přidal při natáčení pořadu Potulky knihami a hudbou, 1967; Archiv Českého rozhlasu
23. Měsíčník „Vyšší dívčí“, na snímku Jana Lukešová, Jana Tomková, Věra Šusteková a režisér Bohdan Denk, 1965; Archiv Českého rozhlasu
24. První dny okupace u rozhlasu na Beethovenově ul., 29. 8. 1968; Archiv Českého rozhlasu

 

 

Přemysl Matula (1926–2012)

K práci žurnalisty přičichl již na vojně, pak s krátkou zastávkou v Ostravě zamířil do Brna. Nejprve měl ve vzdělávacím oddělení na starosti techniku a agrobiologii, pod vedením Miloše Kocourka a Vladimíra Simanova se naučil technice reportáží a práce pro děti.

Vysílal například z veletrhů, ale oblíbil si i historická témata, točil práci archeologů i odborníků na slavkovskou bitvu. Rád tvořil pro děti, věnoval se zahrádkářským tématům i lékařskému prostředí.

Kromě reportáže z operace lidského srdce je legendární i jeho živý přenos z potápění Karla Tunála Divíška v říčce Punkvě.

 

Jaroslav Jurášek (1925–2005)

Hudebník, dramaturg a etnograf byl autorem pořadů strážnického festivalu a členem jeho programové rady. Byl zakladatelem, uměleckým šéfem a dramaturgem Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN), členem Slováckého krúžku v Brně, Valašského krúžku, zakladatelem Klubu přátel lidového umění.

V brněnském rozhlase působil nejen jako dramaturg, pro roky 1967 až 1970 se stal i jeho ředitelem. Aktivní byl i ve Vojenském souboru písní a tanců Jánošík (později VUS Ondráš).

Podílel se i na dokumentaci romské kultury, mj. pořadem „Rom hraje – Rom tančí – Rom zpívá“.

 

Max Wittmann (1941–2011)

Jazzový hudební publicista, ale také dirigent, skladatel, editor a dlouholetý vedoucí hudební redakce brněnského rozhlasu byl zároveň dramaturgem Orchestru Gustava Broma a po sametové revoluci také rozhlasového Orchestru studio Brno.

Do Brna se vrátil po roce 1969 a nastoupil do rozhlasu jako redaktor malých hudebních žánrů, zároveň i jako klavírista do orchestru Satirického divadla Večerní Brno, kde působil tři sezony. Pomáhal sourozencům Ulrychovým, sestrám Elefteriadu, Bobu Frídlovi a mnoha dalším včetně např. Věry Martinové a Stanislava Hložka.

Jeho jméno je spojené s pořady Noční vlna jazzu, Písničky pro duši, Jazz club live nebo Čas ke snění.

V roce 1996 byl iniciátorem udělování Ceny Gustava Broma, kterou vyhlašuje na doporučení hudebních odborníků Český rozhlas Brno.

 

Fotografie

25. Přemysl Matula, vedoucí školské redakce / redakce děti a mládež, 1984; Archiv Českého rozhlasu
26. Jaroslav Jurášek; Archiv Českého rozhlasu
27.  Max Wittmann, redaktor hudební redakce, přebírá vyznamenání na slavnostní schůzi k 60. výročí rozhlasu, 11. 5. 1989; Archiv Českého rozhlasu

 

Normalizace, ale i Balada pro banditu

S událostmi srpna 1968 nastaly v rozhlase čistky. V celé republice musela instituci opustit zhruba třetina zaměstnanců. Stačila maličkost. Rozhlas tak opouštěli interní pracovníci i externí spolupracovníci. Vystoupení v roce 1968 se stala osudovými například Jiřímu Hanzelkovi a Miroslavu Zikmundovi.

Zařazeni na tzv. černou listinu (oficiálním názvem Jednotná centrální evidence představitelů, exponentů a nositelů pravicového oportunismu, organizátorů protistranických, protisocialistických a protisovětských kampaní a akcí) byli za brněnský rozhlas František Jurča, Jiřina Menšíková, Alena Tučková a Irena Večeřová. Ti zbývající, kteří v rozhlase zůstali, měli výrazně obtížnější situaci. Nastoupila i svazující úloha autocenzury.

Přesto i sedmdesátá a osmdesátá léta přinášejí brněnskému rozhlasu nové možnosti. V roce 1970 začíná vysílat celostátní stanice Hvězda, na jejímž vysílání mají významný podíl pořady z Brna. Folklorní cyklus Barevný zpívající svět, a díla Ludvíka Kundery. Nahrávku Balady pro banditu si v polovině 70. let nechal poslat komunistický předák Alois Indra, který ji paradoxně nenechal zakázat, ale dal pokyn, aby v místo tehdy obvyklém režimu mono vznikla ve stereu. Takže Balada pro banditu byla oficiálně první rozhlasovou hrou natočenou stereofonně v brněnském studiu.

V Brně vznikla i redakce zábavy v čele s Evou Šimkovou, která vrátila do vysílání brněnské kabarety. Na cestopisný cyklus Trasa připravovaný Alenou Šimůnkovou navázal vlastivědný cyklus Šipka, na kterém se podílela řada tvůrců včetně Zdeny Sedlákové (Dufkové) a Josefa Veselého.

Od roku 1972 brněnská redakce připravovala i vysílání Mikrofóra a dalších pořadů. Řada osobností je zdokumentovaná díky Věře Rudolfové, Jaromíru Ostrému, Josefu Veselému, Marcele Vandrové a Marcele Antošové, ale také Evě Řehořové. Literární redakci po nuceném vyprázdnění postupně doplnily nové osobnosti. Tomáš Sedláček, Ludvík Němec, Alena Blažejovská, Svatava Růžičková.

Brněnským rozhlasem se prolnuly i osobnosti, které posléze zazářily v Praze. Například Jan Tůma, který se v roce 1965 stal režisérem brněnského rozhlasového studia se zaměřením na experimentální tvorbu, o necelých dvacet let později zamířil do Prahy. Předtím ale natočil seriál pohádek Dobrý večer, děti, pro který využil folklorní prvky.

Pokračovala i spolupráce s brněnskou filharmonií, pod taktovkou Františka Jílka vznikla řada nahrávek. Rozhlasový orchestr Studio Brno stále tvořil, jeho dirigenti v oblíbeném pořadu Pozor, natáčíme! komentovali vlastní nahrávky. A s hudbou se propojili i další tvůrci, za všechny Jiří Pavlica.

Příchod roku 1989 se ale odrazil i v rozhlase. Nejen dynamikou událostí a jejich obsahem. Personálními výměnami, návraty některých dřívějších tvůrců, ale i snižováním stavů, mimo jiné spojeným s omezením hudební tvorby.

 

Fotografie

28. Nástup Josefa Merunky (vpravo) do funkce ředitele brněnského rozhlasu, na fotografii s Otakarem Hubáčkem z KV KSČ, 1975; Archiv Českého rozhlasu
29.  Režisérka Eva Řehořová, 1984; Archiv Českého rozhlasu
30. Prix Musical de Radio Brno, 1980; Archiv Českého rozhlasu
31. Marcela Vandrová, redaktorka redakce pro děti a mládež, 1983; Archiv Českého rozhlasu

 

Erik Knirsch (1928–2018)

Kapelník, aranžér a skladatel založil první kapelu už během studia brněnské konzervatoře. S jeho orchestrem začínala Eva Pilarová (složil pro ni v roce 1958 píseň Starý lampář), Milan Chladil a další.  V roce 1965 se Knirsch stal dirigentem Orchestru Studio Brno a stál před ním s taktovkou 27 let.

 

Jiřina Menšíková (1929–2014)

V březnu 1950 nastoupila do brněnského rozhlasu jako korespondentka (tedy administrativní pracovnice), tři roky na to se stala „redaktorkou-čekatelkou“ a vzápětí řádnou redaktorkou pro průmysl. V roce 1968 se jako redaktorka zpravodajství podílela na krizovém vysílání. V době po srpnu 1968 natáčela reakce obyvatel i delegátů tzv. Vysočanského sjezdu Komunistické strany Československa, který přijal rezoluci odsuzující okupaci Československa a usiloval ve straně o posílení reformního křídla. Poté pracovala v podřadných profesích, ani po roce 1989 se k profesi nevrátila se zdůvodněním, že mnoho lidí, kteří podle ní nesplňovali morální předpoklady, zůstalo u profese.

 

 

Gustav Brom (1921–1995)

Muž mnoha hudebních profesí – dirigent, kapelník, saxofonista, textař, zpěvák a hudební skladatel – byl především ústřední postavou orchestru, který dodnes nese jeho jméno. Pomohl objevit řadu talentů. Velkou část nahrávek vytvořil v některém z rozhlasových studií, ať už v Brně, Ostravě či třeba v Bratislavě. Jeho Big Band mnozí lidé vnímají jako součást rozhlasu – rezidenčním tělesem se však pod názvem Rozhlasový Big Band Gustava Broma stal až v roce 1993.

 

Zdeněk Vlk (1940–2008)

Tento fanda sportu byl i aktivní basketbalista, účastnil se Poháru mistrů evropských zemí. S rozhlasem začal spolupracovat již v době, kdy pracoval jako technik ve Zbrojovce. V roce 1972 nastoupil jako reportér a sportovní komentátor do brněnského rozhlasu naplno. Komentoval utkání ve fotbale i hokeji, ale také třeba Mezinárodní tenisové mistrovství v Itálii.

 

Tomáš Sedláček (1950–2019)

Literární vědec, vysokoškolský pedagog, ale především rozhlasový redaktor a dlouholetý vedoucí literárně-dramatické redakce Českého rozhlasu. Do rozhlasu nastoupil v 80. letech, podílel se na adaptaci řady literárních děl a pásem. Byl také jedním z mála novinářů, se kterými komunikoval Milan Kundera a poskytoval jim rozhovory.

 

Bohumil Smejkal (1935–2009)

Houslista, dirigent a koncertní mistr působil v Brněnském rozhlasovém orchestru lidových nástrojů od roku 1956, v letech 1969–1973 byl jeho uměleckým vedoucím. Současně působil v Janáčkově kvartetu a v dalších hudebních uskupeních, byl také profesorem JAMU (a tamtéž děkanem Hudební fakulty).

 

Fotografie:

32. Erik Knirsch, dirigent OSB, 80. léta 20. století; Archiv Českého rozhlasu
33. Orchestr Gustava Broma na Špilberku; Soukromý archiv
34. Zdeněk Vlk, sportovní redaktor; Archiv Českého rozhlasu
35. BROLN, na snímku v popředí Jožka Černý a Bohumil Smejkal; Archiv Českého rozhlasu

 

Léta velkých proměn

Události roku 1989 zasáhly rozhlas nejen jako jejich přímého aktéra. Tedy jako médium, které navázalo na svůj význam v osudových letech 1945 či 1968. Rozhlas opět přinášel informace, dával lidem podněty k zamyšlení. A také přibližoval ty, kteří roky zůstávali na indexu.

Brněnské studio pomohlo vrátit do vysílání díla, která nebylo možné vysílat, i ta, jež se uskutečnění nedočkala. Z éteru opět zněli lidé, kteří před mikrofon předtím nesměli. Změnilo se i obsazení míst v čele brněnského studia, do ředitelského křesla zasedl například spisovatel Ivan Kříž nebo jeho nástupce Ludvík Němec.

V těchto letech pokračuje i brněnská hlasatelská škola. Hlasatelé jako Jan Křapa nebo Jarmila Černocká se stali v Brně průvodci i pro ty, kteří si rozhlas jinak neladí – jejich hlasy zněly při hlášení zastávek v tramvajích, trolejbusech a autobusech.

Období po roce 1989 však také souvisí s přeměnou v médium veřejné služby. Rozpadem federace se z Československého rozhlasu se stává Český rozhlas. A snaží se nacházet cesty, jak plnit svou novou funkci. Roste program i počet vysílaných stanic, k původním několika okruhům přibývá samostatné regionální vysílání a postupně také řada dalších celostátních stanic.

Po revoluci z řad pracovníků rozhlasu naopak odcházejí hudebníci, zanikají jeho orchestry – byť třeba Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů se po letech vrací v odlišné podobě.

Hudební práce však stále pokračuje, navazuje Gustav Brom a jeho orchestr nebo redaktor Josef Růžička se svou Brněnskou dvanáctkou. Jména jako Jiří Plocek, Max Wittmann nebo Jiří Pavlica jsou pojmy samy o sobě.

Hudební redaktor Josef Prudil kromě spolupráce se skupinou Poutníci nebo cimbalistou Daliborem Štruncem založil v brněnském rozhlase netradiční žánr gastroetnofolku – zpívané recepty.

Své nápady naplno rozvíjejí redaktoři a další tvůrci v Brně. Vznikají nové pořady, pod nimiž jsou podepsáni například Marcela Antošová, Marcela Vandrová, Zdena Dufková, Olga Jeřábková, Zuzana Ledererová, Věra Rudolfová, Hana Šráčková, Luboš Ondráček, Jaromír Ostrý či Josef Veselý a mnozí další.

Patří k nim Apetýt nebo legendární Toulky českou minulostí, jichž bylo od roku 1995 odvysíláno 1218 dílů, a staly se nejsledovanějším cyklem rozhlasu vůbec.

S vývojem technologií se rozhlas postupně přesouvá k digitálnímu vysílání. V Brně soustředí své působení do budovy v Beethovenově ulici.

A nastupuje také mladší generace, zastoupená mnoha dalšími lidmi a osudy, které by vydaly na několik výstav. Jako v lidském životě se střídají události milé i smutné, tragické (například úmrtí tří rozhlasových pracovníků v čele s tehdejším ředitelem Tomášem Vencálkem při autohavárii v roce 1997). Z vln zní další jména – Milan Noha, Monika Brindzáková. Jiří Kokmotos, v režii třeba Zdeněk Kozák nebo zástupci hudebních žánrů. A co je důležité, brněnský rozhlas se ze zákona podílí na vysílání většiny dalších stanic.

 

Fotografie

36. Hudební redakce, na snímku zleva Josef Prudil, Jan Šimáček, Max Wittmann a Marek Zouhar; Archiv Českého rozhlasu
37. Tvůrci pořadu Toulky českou minulostí, na snímku zleva Igor Bareš, Josef Veselý, Jaromír Ostrý, Ivana Valešová a František Derfler; Archiv Českého rozhlasu
38. Natáčení s Ladislavem Lakomým, na snímku Ladislav Lakomý a Jaromír Ostrý; Archiv Českého rozhlasu
39. Literární redakce, na snímku zleva Alena Blažejovská, Tomáš Sedláček a Olga Jeřábková; Archiv Českého rozhlasu

 

Seznam ředitelů brněnského rozhlasu (s rokem nástupu)

1924 Jan Čermák

1926 Antonín František Slavík

1941 Karel Vetterl (pověřen vedením)

1942 Emil Stepan

1945 Vladimír Pachl (pověřen vedením)

1945 František Konečný

1949 Bohumil Pavlinec

1951 Josef Věromír Pleva

1953 Vladimír Simanov

1953 Vladimír Kovařík

1954 Josef Burjanek

1960 Miloš Kocourek

1964 Arnošt Silan

1967 Jaroslav Jurášek

1971 Antonín Neubauer

1975 Josef Merunka

1987 Václav Němec

1990 Miroslav Hofmann

1990 Magda Katolická (pověřena zastupováním)

1990 Ivan Kříž

1992 Ludvík Němec

1994 Tomáš Vencálek (pověřen zastupováním)

1995 Ivo Kučera

1995 Tomáš Vencálek

1997 Bohuslav Coufal (pověřen zastupováním)

1998 Ruzbeh Oweyssi

1998 Ludvík Němec

2013 Jaromír Ostrý

2018 Jiří Kokmotos (pověřen zastupováním)

2018 Hana Ondryášová

2023 Pavel Kozler

2023 Josef Podstata

 

Fotografie:

40. Pohlednice zaměstnanců Českého rozhlasu Brno, propagační materiál; Sbírky MuMB

 

 

Sto let je jen začátek

Nejúspěšnější regionální stanice Českého rozhlasu, která předčí i většinu těch celoplošných. To je Český rozhlas Brno. S využitím nejmodernějších technologií zde vznikají pořady i pro celostátní rozhlasové vysílání. To vše v budově, jejíž rekonstrukce sklízí mezinárodní obdiv.

Z Brna zní většina vysílání mezi pátou hodinou ranní a půl osmou večerní. Po zbytek dne posluchači Českého rozhlasu Brno slyší program, v jehož přípravě se střídají regionální stanice Českého rozhlasu napříč republikou (opět včetně brněnské).

Ranní vstávání tradičně doprovází Dobré ráno, Moravo! Hitem vysílání jsou každý pracovní den po 9. hodině Srdcovky Zdeňka Junáka. Následuje dopolední Apetýt a s ním nadílka receptů, praktických poraden – a také hodinový rozhovor. V poledne (a pak znovu po 18. hodině) se ozývá ve všední den pořad Morava, krásná zem – a o víkendu pak Blahopřání s písničkou.

Po první hodině odpolední se hlásí rozhovory se zajímavými hosty. Pak následuje pořad VVV – Vysíláme vesele i vážně se soutěžemi, brněnským hantecem, spoustou aktualit a zajímavostí. V 16 hodin pak je další důvod k pobavení s Humoriádou.

Úderem páté se ozývá pořad Den na Moravě. Zpravodajsko-publicistická hodinka pro ty, kteří mají rádi fakta, zajímavosti a atraktivní rozhovory. V pátek pak nechybí originální pořad Brněnská jedenáctka. A čas po 19. hodině patří folkloru a s ním spojené hudbě v pořadu Na pěknú notečku.

Víkend pak patří uvolněnějším programům. Sobotní Srdcovky Zdeňka Junáka jsou spojeny se soutěží pro milovníky hádanek, odpolední zkratka VVV má tentokrát rozluštění v podobě Vesele i vážně o víkendu.

S víkendem se pojí třeba i kulinářský Pochoutkový rok nebo Rendez-vous a Tajuplný ostrov.

A to vše proložené zprávami.

V Brně vznikají i náročnější pořady literární, dramatické, hudební a publicistické. Například brněnský pořad Zelný rynk. Vzniká zde i celá řada rozhlasových her a dalších pořadů (Souzvuk, Svět poezie, Eseje, dokumenty, Pohádky, Hajaja).

Nesmí být také opomenuta publicistika o vědě, náboženských tématech, ale i osobnostech v pořadech Mezi nebem a zemí, Vertikála a Magazín Leonardo.

Nelze ani zapomínat na hudbu. Hudební dramaturgie připravuje třeba pořady Partitury, Soudobá hudba, Polední koncert a Odpolední koncert a hudební produkci takzvané „vážné hudby“, s chutí si ale „odskočí“ i k hudbě populární a k jazzu. Natáčí a dokumentuje koncerty brněnské a jihomoravské hudební scény.

 

Do Brna zamířila řada prestižních rozhlasových ocenění – Prix Bohemia Radio, Neviditelný herec, Média na pomoc památkám, Report a další, z řad rozhlasových tvůrců je i řada nositelů Ceny města Brna a Ceny Jihomoravského kraje.

 

 

Fotografie

41. Zaměstnanci Českého rozhlasu Brno, 2023; Archiv Českého rozhlasu

 

 

SOUČASNOST A LIDÉ

Koho lze na vlnách brněnského rozhlasu slyšet

 

Josef Podstata, ředitel Českého rozhlasu Brno

Julie Kalodová, vedoucí programu

Zuzana Kopuletá, editorka

Miloš Šenkýř, editor

Karolina Antlová, moderátorka

Karel Hegner, moderátor

Jiří Helán, moderátor

Zdeněk Junák, moderátor

Borek Kapitančik, moderátor

Pavel Kašpar, moderátor

Jana Kobylinská, moderátorka

Květa Navrátilová, moderátorka

Jiřina Ostrá, moderátorka

Hana Pregrtová, moderátorka

Ivana Slabáková, moderátorka

Zdeněk Truhlář, moderátor

Josef Veselý, moderátor

Jarka Vykoupilová, moderátorka

Alena Blažejovská, slovesná dramaturgyně a redaktorka

Jan Dalecký, hudební dramaturg

Jaroslav Kneisl, folklorní redaktor a dramaturg

Barbora Turčanová, folklorní redaktorka

Marek Zouhar, hudební dramaturg

Vlasta Gajdošíková, redaktorka

Tomáš Kremr, redaktor

 

…a k tomu řada kolegů z ostatních studií Českého rozhlasu včetně moderátorů společného regionálního vysílání, lidé tvořící v brněnském rozhlase zázemí (mistři zvuku, produkční a zástupci dalších profesí), ale i pravidelní spolupracovníci (včetně sportovce Jaromíra Meixnera, meteorologů, hostů poraden, komentátorů, členů Klubu českých turistů a dalších).

 

Na panelech této výstavy je uvedena řada jmen, řada jmen ale také zůstala opominuta – není to výraz neúcty, ale výstava je jen malým nahlédnutím do bohaté historie, současnosti i budoucnosti brněnského rozhlasu. A tak jako rozhlasové přísloví říká, že nejkrásnější princezna je ta rozhlasová, je i nejoblíbenější rozhlasový tvůrce právě ten, kterého si vybere posluchač. Za dobu existence brněnského rozhlasu jich byly stovky, ba tisíce. A určitě další budou!

 

 

 

Rozhlas a jeho pouť Brnem

Dějištěm úplně prvních pokusů o rozhlasové vysílání v Brně byl přímo vysílač v Komárově (dnes farma Ráječek v Brněnských Ivanovicích). Právě odtud znělo pokusné vysílání v roce 1922 i první burzovní zprávy na jaře 1924, které byly jakousi zkouškou pro pravidelné vysílání.

Skutečné vysílání však mělo mnohem reprezentativnější prostor – věžičku na nároží Zemského domu, přímo nad dnešní kanceláří jihomoravského hejtmana. Jenže takové zázemí stačilo pro pár hodin vysílání týdně.

První akusticky upravené studio dostal rozhlas 14. listopadu 1925. Fungovalo v někdejším bytě v Nové (Lidické) ulici číslo 18, tedy v areálu dnešního Městského divadla Brno. V březnu 1927 se rozhlas znovu stěhoval, ale jen do sousedního domu č. 16.

Nicméně večerní přenosy a vysílání byly často spojené s hlukem – a tím i rušením okolí. A tak se rozhlas v Brně opět stěhoval, tentokrát do prostor upravených na míru. Do Stadionu v Kounicově ulici. Stalo se tak koncem roku 1929.

Právě v budově Stadionu vznikaly slavné nahrávky, byl dějištěm válečných událostí. Rozhlas tam působil a vysílal odtud 83 let, tedy i v době, kdy už měl své ústředí v budově na Beethovenově ulici.

Stadion tedy byl vždy jen jedním z působišť. Další studia a hlasatelny vznikly v roce 1936 třeba v Husově sboru v Botanické ulici a na dalších místech. Pomocná pracoviště fungovala v místech častých přenosů – třeba na Zimním stadionu (kabina pro sportovní přenosy) a v Janáčkově divadle (pro hudební události).

Dnes rozhlasu slouží budova v Beethovenově ulici, v níž je osm rozhlasových studií nabízejících zázemí nejen živému vysílání, ale také tvorbě příspěvků, nahrávání a úpravě uměleckých pořadů včetně rozhlasových her, čtení z knih nebo koncertů. Budova je také dějištěm řady kulturních aktivit.

Brněnský rozhlas je největší a nejposlouchanější regionální stanicí Českého rozhlasu. Má nejen vlastní vysílání (stanice Český rozhlas Brno), ale podílí se na vysílání většiny dalších stanic Českého rozhlasu.

 

Fotografie

42. Oficiální zahájení provozu brněnského vysílače v Komárově, 1926; Archiv Českého rozhlasu
43. První vysílací studio na střeše Zemského domu, 1924; Archiv Českého rozhlasu
44. Zrekonstruovaná budova rozhlasu na Beethovenově ulici, pohled na uliční průčelí, 2015; Autor fotografie Bořivoj Čapák
45. Velké koncertní studio č. 1 na Stadionu v Kounicově ulici, 1932; Archiv Českého rozhlasu
46. Čekárna nových místností na Nové (Lidické) ulici, okolo roku 1925; Moravské zemské muzeum – historické oddělení

Němý svědek prvních pokusů

Přestože anténní systémy na někdejším vysílači v Komárově zmizely, další viditelná část tam stojí dodnes – zděný dům s obří plastikou znaku někdejšího Československa nad vchodem. Sídlí v něm farma Ráječek.

Oproti začátkům rozhlasového vysílání je budova sice dostavěná, ale přesto svým stylem věrně připomíná dobu rozhlasových počátků.

Vysílacímu účelu sloužil komárovský vysílač (označovaný tak přes svou polohu na katastru Brněnských Ivanovic) do konce dubna 2004. Demolice posledního stožáru se uskutečnila 22. ledna 2013.

 

Přestěhovaný Radiopavilon

Jednou z budov brněnského rozhlasu byl také dřevěný Radiopavilon, který vznikl na brněnském výstavišti při legendární Výstavě soudobé kultury v roce 1928.

Budovu navrhli Karel Tausenau a Václav Pavelka. Stála v sousedství tehdejšího hlavního vstupu na výstaviště, v době výstavy se z ní živě vysílalo včetně koncertů.

Dlouho byla považována stejně jako další dřevěné pavilony za zničenou. Přesto dál fungovala, i když jinde a pro jiné účely. Dnes už jako torzo stojí přestěhovaná u Sportovní ulice v Brně, kde roky sloužila kynologům.

 

Wiesnerova banka Union

Po znárodnění bank po druhé světové válce rozhlas dostal do užívání své nynější sídlo v původní České bance Union v Beethovenově ulici (dostavěno v roce 1925). Rozhlas se do ní nastěhoval v roce 1950.

Velká rekonstrukce, završená v roce 2022, obdržela několik ocenění za návrat k původním myšlenkám duchovního tvůrce budovy architekta Ernsta Wiesnera. Budova tak nyní pojí moderní technologie s prvorepublikovou noblesou.

 

Utajené studio pod Novou radnicí

V Brně bylo ještě jedno rozhlasové studio, a to sloužilo rozhlasu po drátě. To byl rozhlas fungující kabelovým rozvodem, který umožňoval z jednoduchého přijímače pouštět vždy jen jednu stanici. Ta byla kombinací vysílání z příslušného studia rozhlasu po drátě (řízeného obvykle příslušným národním výborem – později radnicí) a Československého, později Českého rozhlasu.

Rozhlas po drátě v tuzemsku vysílal přibližně v letech 1953 až 1999.

V Brně měl své studio v podzemí Nové radnice. Odtud zajišťoval vysílání například v roce 1968, když už musel Československý rozhlas umlknout. Vysílání „po drátě“ nešlo zaměřit.

 

Rozhlasový Voskovec a Werich

Rozhlas využíval i zázemí v dalších budovách, včetně sportovišť nebo třeba divadel. Jedním z nich bylo to na výstavišti. Právě odtud se z Brna v roce 1930 nesla na brněnských vlnách hra Voskovce a Wericha Ostrov Dynamit. Bylo to vůbec první takové vystoupení protagonistů Osvobozeného divadla před mikrofony. Od té doby přenášel rozhlas každou hru V+W.

 

Fotografie:

47. Celkový pohled na vysílač v Komárově, 1924; Moravské zemské muzeum – historické oddělení
48. Výstava soudobé kultury, Veselé večery Brno v podání Orchestru brněnské odbočky Radiojournalu, 1928; Archiv Českého rozhlasu
49. Pohled na vstup, budova rozhlasu na Beethovenově ulici, 2021‒2022; Autor fotografie Bořivoj Čapák
50. Střešní terasa se světlíkem, budova rozhlasu na Beethovenově ulici, 2021‒2022; Autor fotografie Bořivoj Čapák
51. Pohled do zrcadla hlavního schodiště, budova rozhlasu na Beethovenově ulici, 2021‒2022; Autor fotografie Bořivoj Čapák
52. Průchod z 1. do 2. nádvoří Nové radnice, 50. léta 20. století; Sbírky MuMB