V letošním roce si připomínáme 25 let od zápisu vily Tugendhat na Seznam světového dědictví UNESCO. Právě u příležitosti tohoto výročí se v srpnu 2026 vila stala součástí akce Light Up Tugendhat, během níž se její zahrada vizuálně propojila se sousedními zahradami vily Löw-Beer a Arnoldovy vily. Večer zahrady rozzářily světelné instalace a videomapping. Oslavy tohoto významného výročí byly především příležitostí si připomenout, proč byla vila Tugendhat na seznam UNESCO zapsána, co tento zápis vlastně znamená a jak ovlivnil její další osud.
Když dnes mluvíme o UNESCO, většina lidí si vybaví především Seznam světového dědictví. UNESCO je však mnohem širší organizací. Její název je zkratkou anglického United Nations Educational, Scientific and Cultural Organization, tedy Organizace Spojených národů pro vzdělání, vědu a kulturu. Vznikla v roce 1945, krátce po skončení druhé světové války. Její zakladatelé byli přesvědčeni, že trvalý mír nelze zajistit pouze politickými smlouvami nebo vojenskou silou, ale také prostřednictvím vzdělávání, vědy, kultury a vzájemného porozumění mezi národy. Jak připomíná preambule Ústavy UNESCO, „jelikož války začínají v myslích lidí, právě v myslích lidí musí být budovány základy míru“.
Samotný Seznam světového dědictví vznikl na základě Úmluvy o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, přijaté v roce 1972. Na seznam mohou být zapsány pouze památky a přírodní lokality s mimořádnou univerzální hodnotou – tedy takové, jejichž význam přesahuje hranice jednoho státu a je důležitý pro celé lidstvo. Zápis proto není oceněním za krásu nebo turistickou atraktivitu. Je především mezinárodním uznáním mimořádné hodnoty daného místa a zároveň závazkem, že bude dlouhodobě chráněno, odborně spravováno a předáno budoucím generacím.
Právě v tomto kontextu je třeba chápat i vilu Tugendhat. Dům navrhl architekt Ludwig Mies van der Rohe ve spolupráci s designérkou Lilly Reich pro manžele Gretu a Fritze Tugendhatovy. Vila byla dokončena v roce 1930 a představovala zásadní posun v pojetí obytného prostoru. Díky ocelové nosné konstrukci mohl Mies van der Rohe výrazně omezit počet nosných stěn a vytvořit otevřenou a volně plynoucí dispozici. Velké prosklené plochy umožnily plynulé propojení interiéru se zahradou a příroda se tak stala přirozenou součástí obytného prostoru.
Mimořádná není pouze samotná konstrukce domu. Společně s Lilly Reich vytvořil Mies van der Rohe interiér jako jednotný celek, v němž architektura, nábytek i technické vybavení tvoří promyšlený systém. Byly použity mimořádně kvalitní a vzácné materiály, například onyx z pohoří Atlas, makasarský eben, italský travertin nebo chromované kovové prvky. Vila představuje souborné umělecké dílo (tzv. Gesamtkunstwerk), v rámci něhož jednotlivé části vytvářejí jeden architektonický celek.
Výjimečnost vily však nebyla rozpoznána automaticky ani okamžitě. Její domácí přijetí bylo zpočátku rozporuplné, někdy až kritické, zatímco v zahraničí získala pozornost již krátce po dokončení. V roce 1932 byla prezentována mezi významnými stavbami moderní architektury na výstavě Modern Architecture: International Exhibition v Muzeu moderního umění v New Yorku. Fotografie prosklené stěny s průhledem do hlavního obytného prostoru se objevila také na titulní straně katalogu výstavy a přispěla k mezinárodnímu ohlasu stavby.
Dějinné události 20. století zapříčinily, že byla vila svými staviteli a původními majiteli obývána pouhých osm let. V roce 1938 museli Tugendhatovi kvůli nacistickému pronásledování opustit Československo a vila následně prošla několika změnami vlastnictví a využití. Na konci války byla značně poškozena a po roce 1945 získala nové využití. Působila zde například taneční škola Karly Hladké a od roku 1955 dům spravovala Dětská nemocnice, která zde provozovala rehabilitační oddělení pro děti s vadami páteře.
Přesto se podařilo zachovat základní stavební podstatu domu, která umožnila jeho pozdější památkovou obnovu. Zásadní roli v pozdějším docenění stavby sehráli jednotlivci, kteří dokázali rozpoznat její význam v kontextu světové moderní architektury. Mezi nimi vynikl především brněnský architekt František Kalivoda, který již v 60. letech upozorňoval na mimořádnou hodnotu vily a usiloval o její odbornou obnovu a zpřístupnění veřejnosti.
Tehdejší politická situace však neumožnila zásadnější proměnu ve vnímání významu této mimořádné architektonické památky. Přesto v letech 1981–1985 došlo k rekonstrukci domu pod vedením architekta Kamila Fuchse, která vilu zachránila před postupující degradací.
Po roce 1989 se postupně začal měnit pohled na další budoucnost domu. Vila přešla v roce 1994 do správy Muzea města Brna a stále výrazněji se začalo prosazovat vnímání vily jako díla s mezinárodním významem. Cesta na Seznam světového dědictví UNESCO však rozhodně nebyla samozřejmá. Nominační řízení vyžaduje nejen mimořádnou hodnotu konkrétní památky, ale také přesvědčivé doložení jejího významu v širším mezinárodním kontextu.
Na přelomu tisíciletí se pozornost UNESCO stále více obracela k architektuře 20. století a k památkám moderního hnutí. Pro vilu Tugendhat tak vznikla příležitost, kterou bylo nutné podložit kvalitně zpracovanou nominační dokumentací. Na její přípravě spolupracoval tým odborníků z několika institucí. Vila Tugendhat byla nakonec nominována společně s Rietveld Schröder House v nizozemském Utrechtu, další významnou stavbou evropské moderní architektury.
Rozhodující okamžik nastal 16. prosince 2001, kdy Výbor pro světové dědictví UNESCO rozhodl o zápisu vily Tugendhat na Seznam světového dědictví.
Zápis na Seznam světového dědictví neznamenal pouze prestižní mezinárodní ocenění. V době zápisu se vila nacházela ve velmi špatném stavebně-technickém stavu a potřebovala citlivou odbornou obnovu. Mezinárodní uznání její hodnoty současně zdůraznilo potřebu zachovat její autenticitu – tedy skutečnou historickou a architektonickou podstatu.
Nešlo proto o běžnou rekonstrukci, jejímž cílem by bylo pouze vytvořit podobu domu z roku 1930. Cílem bylo zachovat maximum původních materiálů, konstrukcí, povrchů, detailů i technických řešení a zároveň citlivě obnovit části, které byly v průběhu desetiletí změněny nebo zanikly. Příprava restaurátorské obnovy trvala sedm let a samotná realizace další dva roky. Komplexní obnova probíhala v letech 2010–2012 a vila byla následně znovu otevřena veřejnosti.
25 let vily Tugendhat na Seznamu světového dědictví by tak nemělo být pouze dobrým důvodem k oslavě, ale především k hluboké reflexi jejího fungování a naší společenské odpovědnosti ve vztahu k její ochraně.
Fotogalerie
